Doporučujeme: Italo.cz | Zkracovač dlouhých adres | Stahovač videí z YouTube | Služby pro Váš web | Bazar | TV program | Měření rychlosti internetu

Twincest, Bill & Tom Kaulitz –

Záchrana Lilandgarie 1.

Datum: 25. 11. 2012 16.53 | Autor: Angee | 1791× | Kategorie: Záchrana Lilandgarie | Komentáře: 1

Elfí princ, doprovázený svým přítelem, se procházel po hradbách zářivě bílého hradu San Tobia. Z tak velké výšky měl dokonalý výhled na to, co se dělo dole, a na překrásnou krajinu, která byla v zapajícím slunci opravdu kouzelná. Mnohem hezčí než po ránu. Mohl by stát a kochat se tou krásou celou věčnost, dokud by slunce nezapadlo. A měl to také v plánu, v téhle době to byl jediný způsob, jak nechat odplout ošklivé myšlenky, odreagovat se a starosti hodit za hlavu. Což se mu zatím dařilo každý večer. Stačilo se jen zahledět do zdroje světla, které osvětlovalo celou krajinu, a nechat se unášet hřejivým pocitem, že zítra to možná bude lepší.

Čtyřnohý společník, poslušně stojíc po princově boku, si té krásy všiml taky. Ale jeho to na rozdíl od elfa neuklidnilo. Ptal se nerad, ale musel mít jistotu, chtěl být připravený, a královnu si netroufal obtěžovat.

"Ehm..., přemýšlel jsi... Co bude dál?"

"Nechci na to myslet... Nechci se pořád užírat pocitem, že jednoho krásného dne, a že to bude brzy, nás tu všechny povraždí nějaké nestvůry. Nechci mít pořád strach, kdy a kde na mě kdo skočí a zabije mě. Chci aby to už konečně... Skončilo." Posledních pár slov princ zašeptal. Že by zemřel on, to by mu bylo upřímně jedno. Ale ostatní? Bitter, jeho matka, a vůbec všichni obyvatelé San Tobia, a nakonec... Nedokázal se smířit s představou, že někdo zničí takhle nádhernou zemi, která se vyvíjela 6 487 let, než se z ní stala oba bájná a kouzelná země dobra, Lilandgarie.

"To chceme všichni, můj princi. Musíme věřit v sílu našich obránců a válečníků."

"Víš, Bitter, ono to není tak jednoduché. Já vím, že naděje umírá poslední, ale to, že budeme doufat, že to možná vyhrajeme, nám moc nepomůže. I naše armáda je oproti nim opravdu hodně malá. A i kdyby se nám podařidlo nějakým zázrakem zvítězit, nebude to nic platné. Prostě se musíme smířit s tím, že je konec." povzdechl si mladý princ. On sám tomu nechtěl věřit, ale co mu zbývalo.

"Ne, tohle nám nepomůže, Bille. Nemůžeme to vzdát hned na začátku." Bitter věděl, že má Bill pravdu, ale snažil se z toho vytěžit poslední zbytky naděje.

"Nemáme jinou možnost," pokrčil černovlásek rameny, "nebo o nějaké víš?" otočil se na svého koňského přítele.

"Ne." odpověděl jednorožec upřímně. "To nevím."

Bill zavřel oči. Většina obyvatelů Lilandgarie by v tuto chvíli začala litovat, že se narodila právě v téhle zemi, nebo v takové nevhodné době. On už se s tím však smířil, bral to jako svůj osud.

 

"Bitter?" zeptal se po chvíli ticha.

"Ano?"

"Kdybys měl poslední přání, než zemřeš, co by to bylo?" zeptal se jen tak ze zvědavosti. Ani nevěděl, jak přišel zrovna k tomuhle.

Bitter tahle otázka trochu zaskočila. "Já nevím, asi bych... Přál bych si, aby Lilandgarii už nikdy nepotkalo takové neštěstí, jako teď."

"Tak snad se to vyplní." povzdechl si princ a opět se zadíval na poslední zbytek slunce. Už nevytvářelo tolik světla, takže v lese, který byl přímo pod ním, už musela být tma. Zato hory vypadaly kouzelně. Teď byl ten správný moment, kdy zasněžené vrcholky ztratily svou původní bílou barvu a zbarvily se do růžova. Vypadaly jako křišťál. Vlastně, vypadaly úplně stejně jako Bitterův roh, který měl tu samou barvu.

 

"Už bychom měli jít, královna nás bude hledat." upozornil jednorožec černovlasého prince.

"Ještě ne, prosím... Zůstaneme tu, dokud neuvidíme hvězdy..." zaprosil Bill. Přál by si spatřit padající hvězdu. Ještě nikdy ji neviděl, ale podle toho, co mu říkávala maminka, když byl malý, věděl, že plní přání. Jedno totiž měl.

"Dobře." kývl Bitter a sledoval dění pod hradem.

 

Skupina kentaurů se právě řadila do čtyř řad. V prvních dvou byli lukostřelci a ve třetí a čtvrté byli muži s meči, kteří byli připraveni útočit hned za lukostřelci. Vedoucí skupiny jim diktoval pokyny, upozorňoval na pasti a nástrahy, ale tomu Bitter nerozuměl, na to byl od nich moc daleko. Věděl ale, že tahle skupinka se rozhodně nevrátí celá.

Pak přišla na řadu kontrola zbraní. Nic složitého, každý tu svou pozvedl nad hlavu a velitel je zkontroloval. Potom už nezbývalo nic jiného, než se pomodlit za sebe a za ostatní, sebrat všechnu odvahu a vyrazit na cestu, ze které se možná někdo nevrátí.

Bitter je sledoval, dokud mu nezmizeli z dohledu.

 

"Oni se vrátí," šeptl elf, protože přesně věděl, na co myslí.

"Doufám." kývl jednorožec a zadíval se na oblohu. Ještě pár minut a setmí se úplně.

 

První hvězda, která se na nebi objevila, byla Elythen, pojmenovaná podle královny Lilandgarie. Začínala svítit vždy jako první, a zářila snad ještě více než samotné slunce. Někteří jí říkávali Hvězda lásky. Kdo ji spatřil a vyslovil jméno své milované, nebo milovaného, do tří dnů by se v tom dotyčném měl probudit ten samý cit. Ovšem byly to jen takové pověry, kterým Bill stejně nevěřil. I když jeho matka tvrdila, že ve všem může být kousek pravdy.

 

Bill svou matku miloval, a kdykoliv měl možnost, dal jí to najevo. Byla to nejkrásnější elfí žena, jakou kdy viděl. Ani čerstvě rozkvetlá růže se její kráse nemohla vyrovnat. Blonďaté, pečlivě upravené vlasy, sahaly královně až po pás. Avšak vždy je měla perfektně upravené. Tomu všemu dominovaly překrásné modré oči, které upoutaly snad každého. Navíc se báječně hodily k šatům v té samé barvě, která byla královnina nejoblíbenější. Všechno do sebe zapadalo. Kdyby se Billa někdo zeptal, jak si představuje nevinnost, čistou duši a laskavé srdce, popsal by svoji matku. Byl nesmírně hrdý, že právě on je její syn.

 

I Bitter si královnu oblíbil. Ke všem byla neuvěřitelně milá, i tu nejhorší chybu dokázala odpustit. Měl ji rád hlavně proto, že i když jí nebylo zrovna nejlépe, na všechny strany rozdávala veselé úsměvy. A vzhledem k tomu, že v těchto dnech to opravdu nebylo jednoduché, ji za to nesmírně obdivoval. Lidé by si řekli, že to královna musí, aby nevznikla panika. On však byl jiného názoru.

 

Zahloubání ve svých myšlenkách si ani nevšimli, že se obloha zbarvila do tmavomodra, posetá miliony hvězd, které byly od nerozeznání stejné.

 

"Měli už bychom jít." šeptlo bílé stvoření s tyrkysovýma očima.

Bill přikývl, naposledy se zahleděl dolů pod hrad, až se nakonec vydal za jednorožcem. Scházeli dolů po točitých schodech, avšak Bitter na nich neměl sebemenší problémy. Schody byly tak akorát dlouhé a široké, to proto, že už od dávných časů na hradě sídlili kentauři. Byla to tedy velká výhoda.

 

Na chodbě se jejich cesty rozdělily. Bitter potřeboval ještě mluvit s královnou, a tak Bill zamířil do svého "pokoje" na konci chodby. Byl o dost menší, než měli ostatní obyvatelé hradu, ale jemu bohatě stačil. Nepotřeboval nic velkého.

Přistoupil k oknu a bříšky prstů se zlehka dotkl skla. Sice se na večerní oblohu díval dost dlouho, ale nemohl si pomoct. Bylo to něco tak nádherného... Kdyby mohl, vzal by si jednu z hvězd do ruky. Bohužel, to nebylo možné, a jediná šance, jak si ji přiblížit, byl dalekohled. Ten ale momentálně nebyl po ruce, tak se musel smířit s tím, jak to bylo. Tedy ne, že by mu to vadilo, právě naopak.

 

Když se chystal odtrhnout pohled od té krásy, uviděl něco, co mu naprosto vyrazilo dech a zaplnilo oči slzami.

 

Padající hvězda.




Komentáře:

  1. Daya12. 2. 2020 18.24

    Moc hezký http://twincest.mujblog.info



    odpovědět

Přidat nový komentář:




Ochrana proti spamu. Napište prosím číslici pět: